O autorovi práce: Prof. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D. | finek @fnplzen.cz | primář Onkologického a radioterapeutického oddělení, Fakultní nemocnice Plzeň, přednosta Onkologické a radioterapeutické kliniky.
Česká republika se v incidenci zhoubných novotvarů již dlouho udržuje na předních místech v Evropě. Onkologie byla jako jeden z prvních oborů schopna přesně definovat svoji potřebu inovace cílenými léky. V době dostupnosti - tedy platby za pacientem, si vybudovala slibný rozpočet, ovšem přínos inovací se zastavil. Náklady na léčbu v onkologii v českém zdravotnictví donedávna rostly. Výkonnost současné ekonomiky naopak klesá. A s tím roste i problém s omezenými zdroji pro české zdravotnictví vzhledem k dnešnímu způsobu financování založeném na odvodech z mezd.
Ve své práci se profesor Fínek zabývá úvahou o tom, že současná časová a místní dostupnost léčby (nejenom) onkologických onemocnění je při dnešních finančních limitech v platebních mechanizmech pouze na papíru. Poskytovateli se v rámci úhradové vyhlášky kladou 3 limity úhrad cílené léčby. První z nich je stanovený počet unikátních rodných čísel, druhou celkový objem prostředků a třetí pak průměr nákladů na léčbu, kdy, překročí-li náklady zmíněný průměr, budou hrazeny do výše průměru. Zajištění dostupnosti léčby je tak možné pouze získáním prostředků pro onkologii na úkor jiných onemocnění nebo technologií. Tento přístup je v případech některých technologií bez prokázané efektivnosti a účinnosti opodstatněný, ale pouze s omezeným prostorem na růst. V případě jiných onemocnění a jejich standardů léčby jej však bez výrazného zvýšení účinnosti léčby onkologických onemocnění nebo snížení nákladů není možné uplatnit. Náklady na léčbu onemocnění v onkologii jsou o několik řádů vyšší než u jiných závažných onemocnění. Dle dat z VZP jsou průměrné roční náklady na léčbu pokročilého karcinomu ledviny 1 milion Kč. Doba do progrese je cca 11 měsíců a nemocný cca do dvou let zemře. V porovnání s tím za léčbu roztroušené sklerózy zaplatíme 262 416 Kč – 469 000 Kč a za ankylozující spondylitidu cca 492 000 Kč. Obě tyto nemoci nelimitují své nositele přežitím pouhé dva roky.
Jako další možnost, i když velmi málo pravděpodobnou vzhledem k politické neprůchodnosti, uvádí možnost hradit pouze část nákladů z veřejného zdravotního pojištění. Poslední možností je pak využívání tzv. risk sharingových kontraktů, kde poukazuje na neudržitelnost dnešního přístupu plátců, kteří nabízejí úhradu prvních X kusů léku a pak požadují bezplatné dodávky od výrobce. V onkologii je to však velmi obtížně akceptovatelné, protože se léčí do progrese onemocnění či významné toxicity. Účinný a dobře tolerovaný lék je tedy podáván dlouho a výrobce by tedy byl trestán za svůj úspěch. Logickým se pak jeví opačný model, tj. prvních Y kusů léku ať zaplatí výrobce. Pokud lék prokáže účinnost, plátce převezme plnou nebo částečnou úhradu. Takovýto kontrakt by měl zvýšit motivaci výrobce zajistit ve spolupráci s poskytovatelem dostupnost léčby pouze pro cílovou skupinu pacientů, kterým daná léčba nejpravděpodobněji může pomoct.
Nevyhnutelnou otázkou v této souvislosti je i systémové hodnocení nákladové efektivnosti technologií. Obavy z jeho zavedení jsou nemalé vzhledem ke zkušenostem v některých zemích, např. Polsko, ale jeho nezavedení vede k zařazování do úhrad z veřejného zdravotního pojištění i technologií bez indikačních omezení nebo prokázaného účinku. Tyto peníze potom chybějí na léčbu jiných pacientů.
